Menu
„Odmítl jsem stát se autorem třetí světové války.“
— Stanislav Petrov —
Celovečerní film Muž, který zachránil svět, vypráví příběh neznámého
hrdiny, jehož rozhodnutí možná vděčíme za své životy. 26. září 1983 sovětský důstojník Stanislav Petrov navzdory protokolu nenahlásil příchozí jaderný útok, který se později ukázal být falešným poplachem. Pravděpodobně tak zabránil odvetnému úderu, který by rozpoutal globální jadernou válku.
Česká premiéra filmu Muž, který zachránil svět, proběhla
při příležitosti mezinárodní konference Pražská agenda a Sjezdu PNND,
14. října 2015 ve 20:00 v Kině Lucerna.
Po filmu bude následovala diskuze s režisérem Peterem Anthonym.
Akce proběhla za podpory Nadace Friedricha Eberta, PNND a PragueVision.
26. září 1983 byl Stanislav Petrov ve službě na pozici vedoucího důstojníka ve vojenském zařízení Serpukhov-15 jižně od Moskvy. Areál byl velmi dobře tajen, o jeho existenci věděla jen hrstka ruských představitelů.
Uprostřed lesa, za betonovou zdí obehnanou ostnatým drátem a s ozbrojenými hlídkami u vchodu, obdržela a rozšifrovala tajná sovětská velící stanice informaci ze špionážních satelitů. Oficiálně bylo zařízení vydáváno za observatoř, především aby byla vysvětlena přítomnost děsivé bílé konstrukce, která v lese vyčnívala jako obrovská houba.
Jakmile špionážní satelit zachytil tepelné záření z raketové střely, informace byla předána gigantickému počítači známému jako M-10, který dokázal rozpoznat typ střely, dráhu a rychlost, stejně jako přepokládanou dobu a místo zásahu. Krátce poté, co byla střela zachycena, by ji mělo řídící centrum vidět na monitorech jako jasný bod ve tvaru trychtýře, který by se postupně prodlužoval, než by zmizel z dohledu díky zakřivení Země.
Petrov byl zástupcem vedoucího v analytickém oddělení válečného plánování a v řídícím oddělení vůbec nepracoval. V ten osudný den ale důstojník, který měl být ve službě, onemocněl. To znamenalo, že Stanislav zůstal v tajném vojenském zařízení na dvojitou směnu a měl na starosti sledování činnosti satelitů.
— Bývalý důstojník KGB Oleg. A. Gordievsky
Bylo kolem půlnoci z 25. na 26. září 1983, když se najednou stalo něco, co se stát nemělo. Jasně a zřetelně se spustila poplašná siréna.
„Byl jsem ve druhém patře. Skrze silné bezpečnostní sklo jsem se podíval do řídící místnosti. Přes celou zadní stěnu místnosti byla velká mapa, kde byly zaneseny americké vojenské základny,“ vzpomíná Petrov.
Na vrchu obrazovek bylo umístěné panelové světýlko, které začalo krvavě červenými písmeny problikávat slovo „START“. Velké elektronické hodiny ukazovaly 00:15:00.
„Viděl jsem, že byla vypálena střela, mířící přímo na nás. Prožil jsem neskutečný adrenalinový šok. Nikdy ten pocit nezapomenu,“ říká Petrov.
Petrov pozoroval své muže, jak za hlasitého jekotu sirény vstávají ze židlí a nevěřícně zírají na noční můru, která se odvíjela na obrazovkách před nimi.
„Představoval jsem si, jak bylo odsunuto víko raketového sila a střela byla vyslána do vesmíru. A pomyslel jsem si: za čtyřicet minut bude tady.“
Petrovovi muži se na něj obraceli se zmatenými výrazy ve tváři. Sám Petrov byl v naprostém šoku, ale chopil se mikrofonu a, stále ohlušen zvuky sirény, přikázal svým mužům vrátit se k práci a ověřit případné chyby v systému a satelitech.
— Stanislav Petrov
V nepřítomnosti nadřízeného bylo rozhodnutí čistě na Petrovovi.
Atmosféra v bunkru byla chaotická, ale Stanislav, vyškolený technik, nařídil všem svým mužům zevrubnou analýzu dat, než bude učiněno jakékoliv rozhodnutí. Nebylo času nazbyt a Petrov si toho byl vědom.
Zanedlouho začala přicházet hlášení. Jeho muži prověřili fungování všech armádních programů. Nevykazovaly žádné chyby. V ten moment se zdálo být potvrzeno, že systém zaznamenal blížící se raketu.
Petrovův pohled stanul na stále blikající varovné znamení „START“. Čas běží. Systém potvrdil útok, ale Petrov byl stále na pochybách. Jeho mysl pracovala na plné obrátky. Měl zvláštní pocit, že něco bylo špatně, navzdory tomu, co říkaly systémy i jeho podřízení.
Usuzoval, že pokud Spojené státy střelu odpálili, nezůstalo by u jedné. Nedávalo to smysl. Třetí světová válka se nezahajuje odpálením jen jedné střely. Muselo by jich být více.
„Rozhodl jsem se jít cestou „presumpce neviny“. Sáhl jsem po telefonu a na velící stanici SPRN ohlásil falešný poplach.“
V okamžiku, kdy chtěl Petrov hovor položit, siréna se rozezněla znovu. Byla zaznamenána další střela. A pak další. A další. Celkem systémy ohlásily pět mezikontinentálních balistických jaderných střel. Teď je na Petrovovi, aby učinil konečné rozhodnutí – rozhodnutí, které může změnit běh lidských dějin.
Incident se odehrál v době, kdy vztahy mezi Spojenými státy a Sovětským svazem byly velmi napjaté. Paranoidní armáda a sovětské politické vedení mohly samy sebe lehce přesvědčit, že Američané zamýšlejí preventivní útok.
Ronald Reagan ve stejném roce oznámil spuštění projektu Star Wars – plánu obrany Spojených států před raketovým útokem – a Sovětský svaz nazval „říší zla“. NATO plánovalo rozmístit střely Pershing-II v Západním Německu, mířící na přímo na Sověty.
1. září sovětské stíhačky sestřelily jihokorejský civilní letoun, let Korean Airlines 007 (KAL-007), který narušil sovětský vzdušný prostor. Zemřelo všech 269 lidí na palubě, včetně amerického kongresmana Larryho McDonalda. KAL-007 se stal spouštěčem pro nejnapjatější období v moderních dějinách – období, kdy USA a SSSR stály na pokraji jaderné války.
Prezident Reagan nazval sestřelení KAL-007 „barbarským činem“ a „zločinem proti lidskosti, který nesmí být nikdy zapomenut“. Jurij Andropov, skomírající hlava Sovětského svazu, věřil, že Spojené státy plánují útok, a KGB rozeslala všem svým agentům zprávu, aby se „připravili na možnou jadernou válku“.
Bruce Blair, expert na jaderné strategie Studené války, říká: „Falešný poplach, který se stal pod Petrovovým dohledem, nemohl z hlediska americko-sovětských vztahů přijít v nebezpečnější dobu. Sověti vnímali americkou vládu v čele s prezidentem Reaganem jako schopnou vydat příkaz k prvnímu úderu.“
Peter Anthony
režisér
Muž, který zachránil svět je epický příběh člověka, který byl, shodou okolností, nucen udělat rozhodnutí, které mohlo navždy změnit náš svět. Úspěšného podplukovníka, který byl vybrán, aby podstoupil tuto zkoušku. Muže vychovaného systémem, který se naučil nezohledňovat lidské emoce a jednoduše se řídit pravidly. Jak říká sám Stanislav Petrov, „Žádný duševně zdravý člověk nikdy nebude schopen udělat tak závažné rozhodnutí jako to, zda zničit či nezničit naši planetu. Proto jsme se museli držet předepsaných pravidel. Vše bylo jen o předepsaných pravidlech.“
Navzdory tomu se Petrov dne 26. září 1983 pravidel nedržel, když měl svým nadřízeným oznámit informaci o údajném americkém útoku, který byl neustále potvrzován sovětským sledovacím systémem. Místo pravidel se řídil svou intuicí. Navzdory létům výcviku, kde byl veden k přesnému opaku, poslechl své srdce.
Po tomto osudném rozhodnutí se Petrovův život odvíjel jako by byl vyňat ze scénáře řecké tragédie. Ztratil vše: svou práci, svou ženu a svou důstojnost.
Dnes Petrov svůj život utápí v láhvi vodky, stahován na dno zahořklostí a hněvem – vůči světu, armádě a nejvíce vůči své matce. Poté, co zachránil svět, se ten jeho zbortil.
Zaměřením se na Petrova a jeho osobní příběh se film stává jakýmsi mikrokosmem všech výzev, kterým čelí náš dnešní svět: Jak můžeme zajistit mír, když stále přetrvávají staré nenávisti a agrese, které prostupují globálními konflikty?
Kevin Costner tuto myšlenku při setkání s Petrovem se Spojených státech vyjádřil naprosto přesně: „Jak tohle všechno můžeme napravit? Jak zajistíme, že budeme v bezpečí?“
Petrovovo řešení vypadá jednoduše. Pokud chceme zajistit světový mír, musíme se oprostit od chyb minulosti a začít odpouštět. Minulost je jen duch. Vše, co máme, je přítomnost. Musíme se odhodlat a začít znovu. „Nepřítele se nejlépe zbavíme tak, že ho učiníme svým přítelem.“
To se lehko řekne, ale hůře udělá. Když se Petrov snažil vyrovnat se se svým vlastním dilematem – zapomenout na minulost a odpustit své matce – prostě to nedokázal. Bolest byla až příliš silná.
Příběh začíná v současnosti. Petrov, blížící se sedmdesátce, žije osamocen ve svém špinavém bytě, kde mu jedinou společnost dělá alkohol. Jak se tam dostal? Co se pokazilo?
V tomto okamžiku se vracíme do září 1983, kdy je čtyřiačtyřicetiletý Petrov na vrcholu svých sil. Neděje se tak formou vzpomínek, sledujeme příběh jakoby v přítomnosti, což ve filmu smazává hranici mezi dokumentárním snímkem a fikcí.
Chtěl jsem, aby hraná verze toho, co se tenkrát stalo, vypadala věrohodně a moderně. Nelze natočit film v reálném prostředí roku 1983, to už prostě neexistuje. Je ale možné pracovat se vzpomínkami, které jsou stále přítomny v myslích těch, co ho zažily.
Zvláštní na situaci v Serphukov-15 bylo to, že na jaderný útok byli všichni velmi dobře připraveni. Když se ale spustil alarm, oznamující počátek třetí světové války, nikdo nedokázal pochopit rozsah nastalé situace. Všichni propadli panice.
První část incidentu je ztvárněna epickým a vizuálním způsobem – použitím plynulých snímků – aby vynikl řád, který Petrov na pracovišti udržoval. Když se pak znenadání spustí poplach, film zachycuje chaos, který Petrov a jeho muži prožívali, a divák je stržen dynamickými, pronikavými záběry a psychologickou perspektivou celé situace.
Tyto scény jsem natáčel na dlouhé, nepřerušované záběry. Tak jsem mohl nejlépe zachytit rostoucí paniku – minuty ubíhaly a konec světa se přibližoval. Velmi důležitá pro mě byla dynamika odlišných scén. Kameramani dostali instrukce, aby se řídili intuicí, reakce kamery tedy byla vždy o krok pozadu oproti hercům, neustále v očekávání, co se stane dále. Použil jsem vlastně dokumentární metodu k zachycení fiktivní, zrekonstruované reality.
Stejnou dynamiku – na pomezí vyprávění a dokumentu – měla i moje práci s Petrovem. Chtěl jsem nahlédnout pod všechny ty vrstvy, které si během let na svou obranu vytvořil. Chtěl jsem se dostat k jeho citovému jádru. Tím, že jsem ho vystavoval maximálnímu tlaku v situacích, kdy se necítil komfortně, jsem chtěl odstranit jeho pocit sebekontroly. Stejně jako v roce 1983, kdy cítil maximální tlak a zachoval se jako hrdina, a ne jako naprogramovaný voják. Když se nám podařilo strhnout jeho drsnou fasádu, začaly se dít zázraky a my mohli objevit některé z důvodů, které přispěly k tomu, že se „muži, co zachránil náš svět,“ ten jeho rozpadl.
Muž, který byl bez pochyby „ve správný čas na správném místě“. Muž, který ale stále zuří, že se tam dostal.
Jen kvůli tomu, že ho matka v sedmnácti letech poslala armády, byl Petrov tu noc ve službě. A jen kvůli jeho zásadnímu rozhodnutí se nestal generálem. Když mu pak zemřela žena na rakovinu, jeho matka se ani nezúčastnila pohřbu.
Petrov nechce působit zahořkle či rozhněvaně, přesně tak se ale chová na začátku filmu. Je pořád uvězněn v minulosti. Až na úplný závěr snímku, po dlouhém cestování po Spojených státech, které mu umožní přemýšlet nad svým životem a svou duší, si Petrov uvědomí, že nemůžeme změnit minulost, ale můžeme změnit budoucnost.
Muž, který zachránil svět je film, který boří hranice. Ani ne proto, že by chtěl provokovat či začít debatu. Jednoduše proto, že si to žádá příběh. Muž, který zachránil svět, není ani klasický film, ani dokumentární snímek. Má svůj vlastní „vesmír“ a styl. Je to film vycházející přímo od srdce. Je to film o lidech, pro lidi. Je to moje pravda o muži, který zachránil svět.
Peter Anthony, režisér
Stanislav Petrov
Sergey Shnyryov
Nataliya Vdovina
Kevin Costner
Walter Cronkite
Matt Damon
Robert De Niro
Ashton Kutcher
Stanislav Petrov se narodil 9. září 1939 v ukrajinské Oděse. Po zářné kariéře v armádě, díky které procestoval celý Sovětský svaz, dosáhl Petrov ve svých třiačtyřiceti letech na pozici podplukovníka sovětských vzdušných sil.
26. září 1983 byl Petrov velícím důstojníkem v řídícím centru Oko, systému včasného varování, když systém zaznamenal pět jaderných střel vyslaných ze Spojených států. Petrov se rozhodl incident označit za falešný poplach. Tímto rozhodnutím nejspíše zabránil odvetnému útoku na Spojené státy a spojence NATO, což by pravděpodobně mělo za následek rozsáhlou jadernou válku. Petrovova domněnka se nakonec potvrdila – jednalo se o selhání varovného satelitního systému.
V lednu 2006 odcestoval Petrov do Spojených států, aby v OSN v New Yorku převzal cenu World Citizen Award jako „projev uznání jeho činu, kterým zabránil katastrofě.“ 17. února 2013 dále obdržel v německých Drážďanech cenu Dresden Prize za to, že svými kroky zabránil jaderné válce. S touto cenou se pojila odměna ve výši 32 000 amerických dolarů. O rok dříve, 24. února 2012 obdržel cenu German Media Award 2011, kterou přezval během slavností ceremonie v Baden-Badenu.
Dnes Petrov, vdovec v důchodu, žije sám v dvoupokojovém bytě na předměstí Moskvy.
Sergej Shnyryov (narozen 26. července 1971) ukončil v roce 1993 studium v Moskevském akademickém hudebním Divadle Stanislavskiy a Nemirovich-Danchenko. Následně byl přijat do Moskevského uměleckého divadla, kde účinkoval ve více než dvaceti hrách.
Shnyryov se účastnil natáčení více než čtyřiceti filmových a televizních produkcí, mezi nimiž najdeme například snímky Woman in the Wind (Francie), Summer of Love (Polsko), Magic Portrait (Čína) nebo Unspoken (USA). Byl nominován na ocenění pro nejlepšího herce za roli ve výpravném snímku Worm.
Když byla Shnyryovovi nabídnuta možnost ztvárnit Petrova ve filmu Muž, který zachránil svět, byl naprosto fascinován Petrovovým neuvěřitelným příběhem.
„Jsem velmi vděčný za to, že se mohu podílet na tak důležitém filmu. Petrov je opravdový ruský hrdina, který se nešťastnou shodou okolností ocitl v řetězci tragických událostí a nespravedlností. Je neuvěřitelně smutné, že muž, který musel učinit tak závažné rozhodnutí, které mohlo zničit náš svět, byl později opuštěn, zapomenut a odsouzen k chudobě a samotě. Je to příběh, který by měl znát každý, jak jednotlivci, tak vlády na celém světě.“
– Sergej Shnyryov
Natalija Vdovina (narozena 12. ledna 1969) je ruská divadelní a filmová herečka, která se objevila ve více než třiceti snímcích, mezi nimiž najdeme i The Return Andreje Zvyagintseva, který získal Zlatého lva a ocenění za nejlepší film na Benátském filmovém festivalu v roce 2003.
Kromě jejího angažmá ve filmech pracovala Vdovina též s předními divadelními režiséry a ztvárnila i Shakespearovské role Julie, Ofelie, Coderdelie, Lady Anny či Královny Margaret. Velké role dostala i v Ibsenových Crommelynskas nebo ve hrách Strýc Vanya a Tři sestry Antona Čechova pod vedením režiséra Andreje Konchalovskeho. Za své výkony obdržela několik prestižních divadelních cen.
O své kariéře Vdovina říká: „Všechno tohle by se nemohlo stát, kdyby nebylo Stanislava Petrova, který zabránil jaderné válce… zabránil jadernému neštěstí, které neustále hrozí.“
Walter Cronkite Jr. (4. listopadu 1916 – 17. července 2009) byl americký žurnalista, který se nejvíce proslavil jako moderátor Večerních zpráv na CBS. Během rozkvětu zpráv CBS v šedesátých a sedmdesátých letech byl na základě průzkumu veřejného mínění často označován za „nejdůvěryhodnějšího muže v Americe“. Mezi lety 1937 a 1981 moderoval nespočet událostí, mezi nimiž bychom našli bombardování během druhé světové války, Norimberské procesy, boje během války ve Vietnamu, aféru Watergate, krizi spojenou s rukojmími v Íránu a atentáty na Johna F. Kennedyho, Martina Luthera Kinga Jr. nebo hudebníka Johna Lennona z Beatles.
Proslavil se také rozsáhlými reportážemi o americkém vesmírném programu, ať už se jednalo o projekt Mercury, přistání na měsíci nebo raketoplány. V této souvislosti byl jediným laureátem ceny Moon Rock, který nepracoval pro NASA.
Cronkite proslul svou hláškou „And that’s the way it is.“ („A tak to prostě je.“) Na sklonku života se stal vášnivým bojovníkem za mír a v roce 2006 měl možnost potkat se se Stanislavem Petrovem v New Yorku.
Peter Anthony (narozen 19. května 1971) je dánský režisér, scénárista, set designér, architekt a grafický designér. Během studia na Královské akademii výtvarných umění v Kodani (1999), po zisku bakalářským titulu v oboru architektura na Národní vysoké škole výtvarného umění v Paříži (1996), začal Anthony svou profesní kariéru v oblasti architektury, umění a grafického designu. Po úspěšném ukončení studia pracoval jako architekt a umělecký ředitel na několika prestižních projektech, mimo jiné pro GL STRAND (Dánsko).
Později Anthony, též nadaný malíř, začal tíhnout k režii a umění vyprávět příběhy. Stal se producentem, režisérem i scénáristou, podílel se na divadelních, dokumentárních i krátkých filmových produkcích.
V roce 2001 využil svých zkušeností set designéra v rámci programu ROFL, vlajkové lodi Dánského rádia, který vyhrál cenu Emmy. O rok později byl Anthony přijat do Super 16, filmové školy v Nordisk Film (Dánsko), kde se setkávají nejtalentovanější mladí umělci.
Peter Anthony má za sebou více než 12 let zkušeností s dánskými i mezinárodními filmovými produkcemi. Mimo jiné se podílel jako producent na hudebním klipu dánského rappera LOC, který získal nominaci Emmy v kategorii nejlepší hudební klip.
Dále Anthony pracoval na jako režisér a producent na krátkých filmech Fat Boy a Candela, které měly premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterdamu. Režíroval také mezinárodní film Utzon Returns a War & Love.
Muž, který zachránil svět, je mezinárodním debutem Anthonyho jako režiséra celovečerních filmů. V hybridním dramatu o Stanislavu Petrovovi, spojujícím reálné události a výpravný příběh, byl Anthony schopen zužitkovat své bohaté zkušenosti ze všech oblastí umění a vytvořil působivý thriller z dob Studené války, ze kterého běhá mráz po zádech. Kromě režie se podílel také na scénáři, editaci, designu a grafice snímku. Inspirací mu byla především jedinečnost Petrovova příběhu, ze kterého byl schopen vytvořit fascinující dílo pojednávající o zásadních momentech dějin.
Snímek Muž, který zachránil svět, byl již nyní vybrán pro několik filmových festivalů, například:
Jakob Staberg
producent
Během produkce snímku byli filmaři schopni sestavit tým z předních představitelů dánského filmového průmyslu.
Editor Morten Højberg se podílel na After the Wedding režisérky Susanne Bier, který byl nominován na Oscara, nebo Nymfomance Larse von Triera.
Zvukař Peter Schultz má za sebou spolupráci na skandinávském snímku The Girl With the Dragon Tattoo, filmu Liya 4-Ever Lukase Moodysona nebo Breaking the Waves Larse von Triera.
Skladatel Kristian Eidnes Andersen je dalším ze spolupracovníků Larse von Triera, pracoval s ním poprvé v roce 1994 na televizním seriálu The Kingdom, později pak na osmi dalších filmech včetně Nymfomanky. Andersen také spolupracoval s Thomasem Vinterbergem (Submarino, Dear Wendy), oscarovou Susanne Bier (After the Wedding, Brothers) a Nicolasem Winding Refnem (Bleeder).
Vedoucí vizuálních efektů Peter Hjorth je dalším členem štábu, který se podílel na mnoha dílech Larse von Triera – od Nymfomanky až po Dogville v roce 2003. Dále spolupracoval s Lone Scherfig na snímku Wilbur Wants to Kill Himself a Susanne Bier na snímku Brothers.
PragueVision – Institut pro udržitelnou bezpečnost je nezávislá česká nevládní organizace, jejíž náplní je prosazovat zahraničně-politické kroky vedoucí k posílení bezpečnosti a míru ve světě. Institut aktivně působí na domácí úrovni, v mezinárodních sítích a fórech.
Podporujeme a navrhujeme účinné kroky k vyvoření bezpečného světa bez jaderných zbraní. Účastníme se mezinárodních fór, spolupracujeme se zahraničními organizacemi, publikujeme analýzy a přinášíme zpravodajství z oboru.
© PragueVision – Institut pro udržitelnou bezpečnost, z.s., 2020